Katalánskem a Aragonií k moři
Po opravdu hodně adrenalinovém vjezdu do Španělska nás čekala cesta Katalánskem. Vzhledem k prognózám, že jsou stávky a nepokoje po celé Katalánii a také s ohledem na fakt, že jsme chtěli ze Španělska poznávat hlavně pobřeží, jsme sjeli do města Lleida, kde jsme přenocovali a další den jsme projeli přes pohoří v Aragonii kolem měst Fraga, Caspe a Morella až k moři do oblasti Valencie.
I v horách jsme mohli vidět, jak se zde hospodaří s půdou. Všude byla pole a políčka plná ovocných stromů a také množství olivových hájů. Mezi olivovníky byla půda uvláčená a kolem každého stromu uválcována do kruhu.
Cestou na pobřeží jsme nemohli minout městečko se zajímavým názvem La Jana. Byla to jen krátká zastávka, ale byla velmi milá.
Na pobřeží jsme zastavili ve skoro opuštěném rekreačním rezortu Torreblanca. Tady jsme si konečně vydechli a užívali klid, pohodu a prázdnotu města. Denně jsme jezdili na in-line bruslích po prázdných, ale zcela hladkých silnicích a na kolech podnikali výpravy na okolní kopce. Moře už nebylo tak teplé, ale několikrát došlo i na koupání a slunění na oblázkových plážích.
Další zastávkou bylo docela moderní město Castellón de la Plana, kde jsme vedle hvězdárny našli perfektní STPL. Vylít odpadní vodu i WC a nabrat pitnou vodu šlo zcela zdarma. Navíc zde byla krásná promenáda po pobřeží, kterou jsme využili k nordic-walking vycházkám. Pohostinnost tohoto města jsme si ale museli vychutnávat déle, než jsme původně plánovali. Poprvé na našich cestáh nás zastihnul zdravotní problém a tak jsme zde byli nuceni zjistit, jak je to s lékařskou péčí v zahraničí...
Bertík má závažný zdravotní problém
Při ranním venčení jsme zjistili, že má Bertík poněkud řidší stolici. Sice ho krmíme výhradně psími granulemi a paštikami, takže s průjmy problém nebývá, ale občas se stane, že je exkrement měkký tak, že jej nelze beze zbytku uklidit. V takovém případě zařadíme den bez krmení a vše se samo srovná.
Nyní však byl problém mnohem závažnější. Druhý den se dostavil průjem a odpoledne se přidalo zvracení. Když v sobě Bertík nedokázal udržet ani vodu, podanou injekční stříkačkou do tlamičky, bylo jasné, že je zle. Zkusili jsme problém telefonicky konzultovat s naším veterinářem, který doporučil podat antibiotika. Bohužel, se nám je do Bertíka nepodařilo vpravit. Zkusili jsme je podat rozpuštěné ve vodě opět stříkačkou, ale po chvilce vše zvrátil. Když se při odpoledním venčení přidala krvavá stolice, věděli jsme, že musíme najít veterinární pomoc zde a okamžitě.
Měli jsme asi štěstí, neb ve městě bylo devět veterinárních klinik a ta nejbližší byla 10 minut chůze. S obavami, jaká klinika to bude a jakou péči můžeme očekávat, jsme tam Bertíka přinesli. Už na první pohled působila klinika velmi čistě a profesionálně. To se nám potvrdilo hned při prvním kontaktu s lékařkou. Sdělili jsme jí náš problém, průběh i návrh řešení, které jsme měli od našeho veterináře. Paní doktorka si vše vyslechla, provedla Bertíkovi vyšetření a vyjádřila vlastní závěr na podezření nákazou nějakou místní bekterií. Řešením by bylo podání léků, ale vzhledem k velké dehydrataci, bude nutné Bertíka napíchnout na infuzi. Teprve potom, pokud se Bertík zlepší, budou moci podat léky.
Byl pátek odpoledne. Ještě nikdy jsme nezažili noc bez Bertíka. Jak to uděláme? To ho tam jen tak necháme a půjdeme pryč? Také jsme řešili jak to bude ráno, bude sobota.... Personál nám nabídnul, že můžeme Bertíka večer navštívit a pokud se jeho stav zlepší, je předpoklad, že by nám ho zítra dali do domácího ošetřování. Odcházeli jsme plní naděje, že nám Bertíka vyléčí, ale zároveň jsme byli plní obav, jak vše dopadne. Malování černých scénářů jsme si předem zakázali, ale slzám a smutku jsme se neubránili.
V deset večer jsem šli na kliniku podruhé, abychom Bertíka navštívili. Personál nás zavedl do místnosti, kde byly skleněné "kotce" různých velikostí. Bertík tam byl v pelíšku vystlaném gázou a v pravé přední tlapce měl napíchnutou kanylu, kterou do něj kapala infuze zavěšená vedle na stojanu. Sice se zvednul, popošel k nám a olíznul nás, ale byl takový neveselý, jakoby to ani nebyl náš Bertík. Navzájem jsme se ujišťovali, že to bude dobré, ale dušička v nás byla malá. Přišla lékařka, která nám řekla, že Bertík dostal uklidňující injekci a že infuzi zvládá dobře, ale že je to teprve půlka infuze a uvidí se až ráno. Důležité je, aby začal pít. Odcházeli jsme opět plní strachu, ale bylo jasné, že víc pro něj udělat nemůžeme. Noc byla dlouhá a usnuli jsme jen na chvíli a to díky vyčerpání z vlastních myšlenek coby kdyby.
V sobotu ráno jsme šli na kliniku potřetí, opět plní obav. Když jsme přicházeli ke klinice, viděli jsme paní doktorku, jak na vodítku venčí Bertíka. Naše radost, když jsme viděli Bertíka chodit venku, byla nepopsatelná. Paní doktorka s námi naši radost sdílela a přidala i informaci, že už sám něco málo snědl a už nezvrací. Snažila se nám říct i to, že ve stolici již není krev, ale to jsme pochopili až v okamžiku, kdy nás zavedla na místo, kde se Bertík ráno venčil. Exkrement byl sice tekutý a tmavý, ale už to nebyla krvavá skvrna jako včera. Ještě bylo potřeba zjistit, zda zvládá i močení a je-li to v pořádku. Bertík byl stále od pohledu slabý a pořád takový jako bez zájmu, ale prošli jsme se s v okolí kliniky a zvládnul zvednout nožičku na lampu i strom. Moč byla v obvyklé barvě i množství, což paní doktorka velice přivítala a ujistila nás že je náš pejsek z nejhoršího venku a že nám ho dají do domácího ošetřování. Bude ale potřeba, abychom se k nim ještě v pondělí stavili na kontrolu. Kanylu mu v tlapce pro jistotu nechají, aby ji nemuseli znovu pracně napichovat, kdyby bylo potřeba. Dostali jsme speciální paštiku, léky i rozpis jak které a kdy Bertíkovi podat.
Bertík už nezvracel, stolice se s každým vyprázdněním zlepšovala. Baštil sám, ale stále zůstával problém s tím, že nechtěl pít. Dokonce odmítal i vodu podávanou stříkačkou na jazyk. Sobotní odpoledne se neslo v duchu pozorování. Bertík byl stále jako duchem nepřítomný a ne a ne se napít. Noc byla opět s minimem spánku.
Neděle byla podobná sobotě. K jídlu dostal speciální paštiku, kterou zvládal sám sníst. Léky jsme do Bertíka stříkačkou vpravili, ale vodu jen párkrát olíznul z prstu. Uklidňovali jsme se tím, že je zavodněný z infuze a že stolici už má skoro normální, takže se vše zlepšuje. Jen to pití...
V pondělí jsme měli jít na kontrolu až odpoledne v jednu. Vše se dostávalo do normálu, Bertík už konečně začal být ten živý pejsek, jak jsme ho znávali. Ale s pitím si dal fakt načas. Poprvé se sám napil těsně před tím, než jsme měli vyrazit za paní doktorkou na kontrolu. Naše radost byla veliká a už jsme dokonce dokázali uvěřit, že bude vše v pořádku.
Paní doktorka provedla vyšetření, Bertík dostal ještě jednu injekci na cestu a zbavili ho kanyly. Vše nakonec dobře dopadlo. Pro jistotu jsme zůstali na místě ještě další týden, než Bertík dobral všchny léky a než jsme pomalu najeli na jeho původní stravu. Na kliniku jsme pak ještě jednou zašli, abychom vyjádřili poděkování.
Než jsme odjížděli z republiky, uvažovali jsme, jaké to v zahraničí asi bude s lékařskou péčí. Samozřejmně, že bychom ji nejraději nevyzkoušeli, ale tak jsme si říkali, aby náhodou nebyla lepší než u nás a my se nedivili. Ne, že bychom to chtěli testovat na Bertíkovi, ale tato zkušenost nám ukázala, že minimálně veterinární péče je ve Španělsku na velmi vysoké úrovni.
PS: A jedno velké poděkování patří i mé spolužačce ze střední školy, která se angličtinou živí, a která nám velice pomohla s tlumočením prostřednictvím telefonu. Moni, DĚKUJI!
15. 11. 2017, Španělsko - Castelon de La Plana
Pobřeží Costa Blanca
Po 14 dnech strávených v Castelón de la Plana jsme se prvního prosince vydali okolo Valencie do oblíbeného prázdninového letoviska Jávea (valencijsky Xábia) nacházejícího se na pobřeží Costa Blanca, v provincii Alicante. Velmi zajímavé je částečně ohrazené staré město, jehož jádro bylo vybudováno v okolí opevněného gotického kostela San Bartolomé. Centrum města bylo v minulosti častým cílem útoků pirátů, proto bylo umístěno až 2 km směrem do vnitrozemí. Projeli jsme hlavní ulicí, která je lemována množstvím obchůdků, barů a restaurací až na pobřeží, kde jsme pořídili sadu zajímavých fotek. Moře si zde ve skále vyhloubilo tunely a okna.
Další zastávkou bylo moderní město Benidorm, které je ze všech stran obklopeno horami. Jde o jednu z nejteplejších destinací na Costa Blanca a bylo pojmenováno po nedalekém malém ostrůvku, jenž vystupuje z modravých mořských vod. Podél zátoky vyrostly moderní hotelové komplexy a výškové budovy, mezi nimiž jsou rozesety restaurace, bary, hospody a diskotéky.
Pokračovali jsme přes půvabné provinční město Alicante, které je druhé největší ve Valencii do Elche - palmového srdce Evropy.
El Palmeral de Elche, jak zní oficiální název největšího evropského palmového háje, čítá na dvě stě tisíc stromů. Proto snad nikoho ani neudiví, že se palma datlová stala i hlavním symbolem města. Díky své jedinečné kráse, bohaté historii a nebývalé rozloze byl palmový háj v roce 2000 zařazen na seznam světového dědictví UNESCO.
Na základě dochovaných nálezů a zkamenělin můžeme soudit, že v místech dnešního El Palmeral stával palmový les od nepaměti. První háje zde však byly založeny až v době, kdy zdejší území osídlili Maurové. Od té doby dosáhly nebývalého rozměru a staly se důležitou součástí místního hospodářství. Většina dřívějších plantáží však dnes už slouží pouze jako městské parky a poskytují tak obyvatelům Elche útočiště před rozpáleným sluncem.
Jihovýchodní výběžek
Z palmového Elche vedla naše cesta do vnitrozemí přes provinční hlavní město Murcia. Španělé na něj údajně hledí jako na venkovskou sestřenku, my se zde ale setkali (na naše poměry) s úžasnou infrastrukturou. Kruhové objezdy kam se podiváš, mimoúrovňové křížení silnic, chodníky, cyklostezky, prostředkem silnice vede pruh pro trolejbusy, po krajích vybetonované kanály pro vodu. Kruhové objezdy se čtyřmi pruhy nejsou vyjímkou. Našince ale může docela potrápit umístění semaforů, které je v celém Španělsku běžně při výjezdu z kruhového objezdu.
Dál jsme pokračovali opět na jih, kde jsme kolem Cartageny projeli na jihovýchodní výběžek a přenocovali pod majákem v malé rybářské vesničce Cabo de Palos. Vesnice se prý probudí z letargie jen v neděli dopoledne. Tehdy se místní i turisté z širokého okolí sjíždějí na tradiční trh. Údajně má neopakovatelnou atmosféru, ale my bychom si raději poslechli trochu ticha, a tak jsme vystoupali až k majáku. Máme tak výhled na panenské plážičky mezi skalami. Jižně se za kopcem táhnou nádherné pláže přírodního parku Calblanque, v dáli vystupují z moře útesy Islas Hormigas (Mravenčí ostrovy).
Následující den jsme projeli celou kosu od městečka La Manga del Mar až po poslední vísku Venezida a zpět. Cestou jsme se několikrát zastavili abychom se prošli mezi prázdnými hotelovými rezorty a smočili nohy v moři. Nakonec jsme zakotvili v přístavu, který je v Cabo de Palos na protější straně majáku.
Cartagena a ovocnozeleninový špajz Evropy
Od majáku v Cabo de Palos jsme zamířili do Cartageny, města úzce svázaného se španělským námořnictvem a protkáno archeologickými nalezišti. Toto je město, kde je nutné chodit s pohledem upřeným k horizontu: zdejší architektura působí díky modernistickým budovám s jejich kupolemi, závratnými ozdobami a pastelovými barvami velice výlučně. Po prohlídce města jsme vyrazili dál jihozápadním směrem a nestačili jsme žasnout.
V oblasti kolem města Alméria a dál až do El Ejida jsme viděli neskutečnou spoustu fóliovníků. Na pár nocí jsme "zakufrovali" v komerční zóně v El Ejidu, kde jsme doplnili potraviny a hlavně dobili baterii v dronu a pořídili několik leteckých záběrů této (pro nás) zvláštní oblasti. Celý poloostrovní výběžek je pokryt fólií. Ještě před 30 lety zde přitom nebylo nic. Neuvěřitelná plocha těchto skleníků v této jinak neúrodné oblasti umožnila zemědělskou produkci prakticky po celý rok a z provincie Almería se rázem stala jedna z nejbohatších oblastí celého Španělska.
Pěstují se zde rajčata, okurky, zelené fazole, melouny, papriky, lilek a to prakticky pro celou Evropu včetně České republiky. Využívá se hlavně vysoké míry slunečního svitu, kterou má zdejší oblast.
Intenzivní zemědělská činnost má samozřejmě i své nechtěné vedlejší následky, které souvisí hlavně se znečištěním všeho druhu. A také pohled na zdejší krajinu občas působí spíše jako někde z Marsu. Právě v oblasti kolem Ejido je totiž využit téměř každý volný metr.
El Ejido
- produkuje ročně tři milióny tun zeleniny
- 300 km² popelavého moře fóliovníků je podle některých astronautů vidět z vesmíru pouhým okem
- 330 slunečných dní v roce a bezvětří
- voda na zavložování je získávána z hlubinných vrtů zapíchnutých až několik stovek metrů hluboko
- Keříky rajčat nerostou ze země, nybrž ze speciálního písečného substrátu, který je v přesných intervalech sycen směsí vody, hnojiv a podpůrných látek.
- Počítačem řízená stanice neustále vyhodnocuje stav substrátu a dle potřeby přidává fosfáty, nitráty, pesticidy, ochranu proti hmyzu, látky proti plísni, látky pro dobrou barvu plodu...
- Desítky tisíc imigrantů z Maroka a subsaharské Afriky udržuje skleníkový kolos v chodu, od září do května, za mizivou mzdu tří eur na hodinu.
Jih Španělska
Naše putování dále pokračovalo na pobřeží Costa del Sol (Slunečné pobřeží). Táhne se v délce cca 300 kilometrů od jižních svahů pohoří Sierra Nevada až po Gibraltar. Své pojmenování získalo pobřeží Costa del Sol po právu, pyšní se totiž až třemi sty slunečnými dny v roce. Panuje zde subtropické středomořské klima s průměrnou roční teplotou 18° C, srážky se zde vyskytují jen minimálně a po celý rok vane příjemný větřík.
V době naší návštěvy jsme měli krásných 22 - 31 st. přes den a nejnižší noční tedy ranní teploty neklesly pod 13 st. což bylo výborné, neboť jsme nemuseli v Gulliverovi topit.
Projeli jsme přes Málagu do Torremolinos. Jde o moderní letovisko lemované krásnými písečnými plážemi, kde jsme si opět užívali kola a nordic-walking vycházky po pobřeží.
Na letovisko Torremolinos navazuje dosti živé městečko Benalmádena, které je z jedné strany lemováno vysokými skalami a ze strany druhé vodami Středozemního moře. Zde jsme se setkali s Giem, s čechem, který sem přijel loni a který nás inspiroval k životu na kolech. Zašli jsme spolu na pivko, abychom se seznámili a předali si zkušenosti z cestování. Povídání bylo velice příjemné a k večeru jsme se přesunuli do Giova Hyppíku (jak nazývá svůj karavan), kde jsme u lahvinky vína povídali dlouho do noci.
Druhý den jsme se posunuli do Fuengiroly, dalšího letoviska na Costa del Sol. Historie městečka sahá daleko do středověku, založeno bylo Féničany, které následně vystřídali Římané i Arabové. Dodnes jsou zde proto patrné pozůstatky jejich osídlení.
Naší další zastávkou bylo městečko Santa Margarita, kde jsme se vedle starého majáku ještě jednou sešli s Giem, který tam trávil svůj týden před vánoci. Tentokrát on přijal naše pozvání do Gullivera a opět jsme povídali do pozdních večerních hodin. S přáním pohodových vánoc a mnoha šťastných kilometrů v novém roce jsme se rozloučili a pak už nás čekalo poslední Španělské město La Línea před vjezdem do Gibraltaru.
Gibraltar, to je Britská skála ve Španělsku
Svůj název nese Gibraltar po svém prvním dobyvateli Tárikovi. Původně to znělo Džabal al Tárik - Tárikova skála. A zkomolením tohoto názvu vznikl Gibraltar. Tárik skálu obsadil v roce 711 a následně tu vyrostla pevnost, jejíž pozůstatky se dochovaly dodnes. V roce 1462 se pevnost dostala do španělské správy a o nějakých 240 let později ji dobyl holandsko-britský expediční sbor. Tento zábor potvrdila Utrechtská smlouva z roku 1713. Španělé se pokoušeli několikrát získat strategické místo zpět, ale vždy neúspěšně. Během druhé světové války museli civilisté Skálu opustit. Gibraltar se změnil v pevnost a námořní základnu. Po válce vztahy se Španělskem velice ochladly, a hranice byla dokonce uzavřena. Otevřela se až roku 1985. A Španělsko si Gibraltar stále nárokuje. Poslední referendum o jeho připojení proběhlo v roce 2002 a i tehdy to většina obyvatel jasně odmítla.
Gibraltarská úžina je velice strategické místo, které odděluje Atlantický oceán od Středozemního moře. A Evropu od Afriky. Ze zdejší skály můžete odříznout jakékoliv lodní spojení mezi těmito lokalitami.
Se svými šesti a půl kilometry čtverečními rozlohy je Gibraltar jedním z nejmenších států světa. Od hranice vjedete přímo na gibraltarské letiště. Je tu totiž tak málo prostoru, že se jediná hlavní silnice křižuje s letištní dráhou. Když přistává nebo vzlétá letadlo, spadnou závory a na semaforu je červená. Bát se nemusíte, moc rušné letiště to není.
Zajeli jsme až na to nejjižnější místo na Gibraltaru. Říká se mu Europa point a je na něm maják z roku 1838. Kdysi tu stála starobylá mešita. Když ale Gibraltar obsadili katoličtí Španělé, kteří vyháněli Maury, přestavěli mešitu na katolickou kapli Panny Marie Evropy. Až nedávno vedle ní vyrostla nová obrovská mešita.
19. 12. 2017
GBZ: 16 km
Vánoce 2017
Z Gibraltaru jsme se vrátili do španělského města La Línea a pokračovali přes přístavní město Algericas do Tarify. Tarifa je přístavní město v comarce Campo de Gibraltar, v provincii Cádiz na jižním výběžku Pyrenejského poloostrova, kde se stýká Středozemní moře s Atlantským oceánem. Nachází se na pobřeží Costa de Luz (pobřeží světla) a je 14 km vzdáleno od afrického pobřeží. Je známé jako místo pro vodní sporty.
Pro nás to bylo místo, kde jsme oslavili vánoce. Byly to první vánoce "na kolech" a musím říct, že byly opravdu netradiční. U moře a s palmami. Vánoční stromeček jsme si s sebou vezli, ale štědrovečerní večeře i cukroví bylo netradiční. Místo smaženého kapra a bramborového salátu jsme měli domácí kuřecí burger a bonbóny s čokoládou nahradily cukroví. Ano, velmi netradiční a pro mnohé třeba i chudé vánoce, ale pro nás byl konec roku bohatý na zážitky a díky této alternativní štědrovečerní tabuli jsme navíc neměli ani zažívací potíže ani nebudeme muset po svátcích řešit nabraná kila:-)
Poslední naší zastávkou ve Španělsku bylo přístavní město Cádiz, které je obecně považováno za nejstarší stále osídlené město v Evropě.
9. 11. - 28. 12. 2017 (50 dní)
E: 2339 km
Postřehy ze Španělska
- skoro všude ve vnitrozemí jsou pomerančové a mandarinkové háje
- klasická křižovatka s odbočením do leva je vyjímkou, běžně je to řešeno mimoúrovňově či kruhovými objezdy
- domy ve městech jsou nové, moderní a čisté
- celkově je vidět mnoho metařů (ručně i strojově)
- ve městech jsou děti ve škole od 9 do 17, odpoledne tráví hojně venku a hrají hry a sporutjí
- v sobotu bývají často k vidění zápasy a sportovní utkání na školních hřištích za velké podpory a účasti rodičů - lidé se setkávají a komunikují