Švýcarská passa
Do Švýcarska jsme vjeli v kantonu Graubünden, kde nás přivítala jedna z nejpůsobivějších vinařských vesnic Maienfeld a dále jsme jeli na jih kolem měst Igis a Chur. Kolem Churu, nejstaršího města Švýcarska, které je obydleno od r. 3000 př. n. l., se jako amfiteátr zvedají Alpy. V roce 1464 bylo téměř celé město zničeno požárem. Do města přijelo mnoho německy mluvících řemeslníků, aby ho znovu postavili. Jejich příchodem začal proces neúmyslného potlačení místního jazyka.
Zajímavost: Chur je rodištěm umělce Hanse R. Gigera, tvůrce návrhu filmového vetřelce.
Naše cesta pokračovala dál na jih do horského lyžařského městečka Valbella, ležícího severně od jezera s šedomodrou hladinou Heidsee. Zde jsme si udělali malou zastávku, abychom se nadýchali čerstvého svěžího vzduchu. Počasí bylo nádherné a tak jsme mohli udělat i pár krásných snímků. Přes Tiefencastel a Savognin jsme dojeli k přehradě Marmorera, postavené roku 1954, kde se hladina vody pohybuje kolem 1680 m. Mohli jsme obdivovat nádhernou přírodu, která se právě halila do podzimních barev.
Následoval Julierpass - horský průsmyk. Cesta přes průsmyk Julier je stará spojnice hojně využívaná již v římských dobách. Propojuje údolí Engadin se zbytkem kantonu Graubünden. Moderní silnice zde byla vybudována v r. 1820, o téměř 200 let později, roku 2009 došlo k přestavbě, během níž byl snížen počet serpentin. Nejvyšší bod průsmyku se nachází v nadmořské výšce 2284 m, kterou Gulliver hravě “vyšlápnul”. Na vrcholu nás přivítala červená věž, postavená v roce 2006 za cenu 2 mil. CHF, vážící 410 tun, která může odolat větru až do rychlosti 240 km/h. Tato stavba není rozhlednou, jak jsme se mylně domnívali, ale jedná se o divadelní věž, která nastavuje nové standardy pro divadelní architekturu. Tato věž zůstane v průsmyku až do roku 2020.
Zajímavost: Na vrcholu se nachází evropské rozvodí mezi povodími Rýna a Dunaje. Trasa přes Julierpass patřila po staletí k několika dalším nejvýznačnějším alpským křižovatkám Římské říše a už tehdy se sem bylo možno dostat i na dvoukolovém voze. Mezi roky 1935 a 1940 byla silnice pokryta asfaltem a stala se tak prvním alpským přechodem s asfaltovým povrchem.
Minuli jsme město Silvaplana, ležící u jezera Silvaplanasee a čekal nás Svatý Mořic. Město, které je proslulé nejen díky léčivým účinkům zdejších minerálních vod, které obsahují velké množství oxidu uhličitého, a příznivému klimatu, ale je to také švýcarská zimní říše divů a kolébka alpinismu. Svatý Mořic láká členy královských rodin, celebrity a jejich prachaté napodobitele již od roku 1864. Se svým třpytícím se modrozeleným jezerem, smaragdově zelenými lesy a horami v dálce vypadá toto město skutečně báječně a my měli fakt štěstí na počasí a mohli udělat několik parádních záběrů.
Kolem města Pontresina ležící u hrdla Berninského údolí a olizovaná bílým jazykem ledovce Morteratsch jsme se vydali k Berninskému průsmyku, ležícímu v nadmořské výšce 2330 m. Holé hory a ledovce, které klesají dolů a končí zemědělskou půdou, propůjčují krajině strohou majestátnost.
Zajímavost: Berninským průsmykem vede i tzv. Berninská dráha. Jedná se o jednu z nejstrmějších úzkokolejných tratí na světě a nejvýše položenou železniční dráhu v Evropě. Trať byla postavena v roce 1910 a vlaky jezdí ze Sv. Mořice přes Pontresinu až do Tirana v severní Itálii.
Pak už jsme se “jen” propadli do italsky mluvícího údolí Poschiavo a po projetí městem Brusio, známé svým kruhovým vlakovým viaduktem, jsme se dostali až do města Tirano na italské straně hranice.
Ale ještě před tím, jsme si na jednu noc odskočili do italského Livigna, které je z Berninského průsmyku přístupné jen v čase, kdy zde neleží sníh.
10. 10. 2017
CH: 163 km