Monaco
Z Itálie to bylo do Monaca (přes Francii) jen 12 km. Okázalé Monacké knížectví zaujímá pouhých 200 hektarů (2,8 km2) a je druhou nejmenší zemí na světě. Nám na průjezd Monacem stačily 4 km. Cestovatel ihned pozná, že je v úplně jiné finanční oblasti. Sice jsme se chtěli dostat na proslulý (3,2 km dlouhý) závodní okruh Velké ceny Formule 1, ale s aktuální rozestavěností města a všemožnými objížďkami jsme městem jen projeli.
14. 10. 2017
MC: 4 km
Francouzská Riviéra
Ve Francii nás přivítalo Nice, hlavní město francouzské Riviéry, které nabízí báječné trhy, velkolepou architekturu a bohatství vynikajících restaurací. S ohledem na (pro nás) vysoké ceny jsme trhy ani restaurace neměli v plánu. Architektura vč. historického jádra by nás sice zajímala, ale vzhledem k faktu, že jsme na francouzskou Riviéru dorazili na začátku víkendu a všude byly davy lidí, tak jsme si při průjezdu města ulovili “jen” nádherné snímky zapadajícího slunce.
Následovalo Cannes, město známé konáním nejprestižnějšího filmového festivalu. Vzhledem k probíhajícímu víkendu a přítomnosti neskutečně mnoha lidí, jako by snad byla sezóna v plném proudu, jsme i toto město pouze projeli. Nám to ale nijak nevadilo. Jsme naladěni spíše do přírody než do města a francouzskou Riviéru jsme měli v plánu jen obhídnout, což jsme zvládli i z auta.
Pokračovali jsme klikatou silničkou kolem pobřeží a v oblasti Saint-Raphael jsme konečně mohli zvolnit a na pár dní “zakufrovat”. Na pláži v Le Trays jsme si užívali koupání ve stále ještě teplém moři a opalování na sluníčku, které denně nabízelo teplotu kolem 23 °C.
Když jsme se nabažili koupání, pokračovali jsme dál po pobřeží až do Saint-Tropez. V 50. letech přišla do Saint-Tropez půvabná sexbomba se smyslnými rty Brigitte Bardotová, aby si zde zahrála hlavní roli ve filmu A Bůh stvořil ženu. Ohromující úspěch filmu doslova přes noc proměnil poklidnou rybářskou vesničku na živé letovisko oblíbené smetánkou z celého světa. Nás sem ale přivedl jiný film. Bobeš miluje Louis de Funese a tak chtěl vidět filmově známou četnickou stanici z filmu Četník ze Saint-Torpéz.
9 km ve vnitrozemí leží na vrcholku kopce malebná vesnice Ramatuelle s labyrintem uliček obehnanými hradbami. Už na cestě k této vesnici jsme mohli cítit směsici líbivých vůní, která s příchodem do vesnice ještě zesílila. Není se co divit, všude bylo plno květin a kvetoucích keřů. Úzké uličky byly prázdné, tady už bylo po sezóně.
Přes kopec, po dalších 2,5 km cesty, kde jsme objevili historické mlýny, jsme dorazili do druhé vesnice Gasin, ze které se otvírá nepřekonatelný a nádherný 360stupňový výhled na poloostrov a záliv Saint-Tropez. Touto středověkou vesnicí balancující na vrcholku skalnatého výběžku jsme se rozloučili se slunnou francouzskou Riviérou a přes Toulon jsme se vydali severněji do vnitrozemí, kde nás čekala voňavá Provence.
Voňavá Provence část první
Trasa od moře do vnitrozemí Provence nás vedla krásnou podzimní přírodou. Užívali jsme si kvalitní cesty a vychutnávali si poklidnou jízdu.
První zastávkou bylo Aix-en-Provence, město, které znamená pro Provence totéž co levý břeh Seiny pro Paříž: davy studentů a spousty bohémské elegance. Město je plné bulvárů a náměstí se spoustou zeleně, které lemují honosné domy ze 17. až 18. století a zdobí zurčící fontány pokryté mechem.
Dále jsme pokračovali na sever do vesničky Lourmarin, která patří mezi nejkrásnější vesnice Francie. Ulice se zde vinou do kruhu, aby se zabránilo silným poryvům větru v úzkých uličkách, které jsou plné malebných zákoutí osázených květinami. Vesnici dominuje renesanční hrad s nádhernou zahradou, která byla v době naší návštěvy právě připravována na večerní oslavy Hallowenu.
Naše cesta pokračovala ještě severněji do nejvýznamnějšího města v Luberonu. Město Apt obklopují ze tří stran ostře se zvedající náhorní plošiny a protéká jím řeka. Nás však zde velmi překvapil místní kostel, do kterého byl nejen volný vstup, ale byla přístupná i krypta. V takovémto místě jsem byla poprvé v životě a nutno říct, že to byl opavdu silný zážitek.
Voňavá Provence část druhá
Dalším malebným městečkem byl Roussillon, severozápadně od Aptu. Oslnivý Roussillon býval kdysi centrem těžby okru v této oblasti a dnes září svou nezaměnitelnou okrovou barvou se sytě červenými tóny.
Historie tohoto naleziště sahá až do doby před 230 milióny let, kdy byla ještě celá Provence zalitá mořem. Písek na dně obsahoval železo, které později oxidovalo a tak vznikl okr. Již staří Římané jej využívali na výrobu glazury pro hrnčířské výrobky. V 18. století pak přišli místní obyvatelé na to, jak se dá upravit pigment tak, aby byl odolný vůči vodě. Díky tomuto objevu vznikl nový průmysl výroby barev, které bylo možné využívat nejen při povrchové úpravě keramických výrobků, ale také při malování domů. Výroba barev poklesla v 50. letech 20. století. Dnes se zde ork už netěží a toto barvivo se vyrábí uměle. Vesnici však zůstalo zachováno původní zbarvení a je spolu se svým okolím chráněnou oblastí.
Strmé barevné útesy nás uchvátily už při příjezdu do vesnice. Prošli jsme úzkými a příkrými uličkami, jež jsou lemovány domky s krásně červeně zbarvenými fasádami, které ukrývají obchůdky se suvenýry až na nejvyšší místo Roussilonu, kde kdysi stával hrad a odkud se nabízí výhledy do širokého okolí. Daleko na obzoru byl vidět i vrchol hory Ventoux, kterou velmi často zdolávají cyklisté při slavném závodu Tour de France.
Voňavá Provence část třetí
Z Roussillonu jsme se vydali na jih. Krátké zastavení patřilo Juliánovu mostu, nacházejícímu se u silnice a cyklostezky mezi městy Apt a Bonieux. Jedná se o pozoruhodnou vápencovou obloukovou stavbu, pocházející z 3. století př. n.l. Most byl součástí nejstarší cesty Via Domitia, kterou Římané ve Francii vybudovali a později též francouzské i mezinárodní silniční sítě a to až do roku 2005, kdy mu bylo odlehčeno výstavbou vedlejšího nového mostu. Tříobloukový Le Pont Julien je dlouhý 80 m, přičemž rozpětí středového oblouku dosahuje 16 m, to celkové pak 46 m. Jeho šířka je 6 m (samotné vozovky 4,2 m) a výška 11,5 m. Použitý vápenec pochází z luberonského lomu.
Po cestě jsme našli také Chateau la Canorgue, filmové místo La Syroque, které bylo hlavním dějištěm ve filmu Dobrý ročník s Russellem Crowem v titulní roli.
A pak jsme dorazili do kouzelné obce Bonieux na vrcholku kopce v Le Petit Lubéron. Vesnice byla založena v římském období a stále si uchovává svůj středověký charakter. Je protkaná křivolakými uličkami, slepými ulicemi a skrytými schodišti.
Voňavá Provence část čtvrtá
Další putování vedlo na západ do vesničky Lacoste, která nemá nic společného se stejnojmennou francouzskou oděvní značkou, ačkoli určitou spojitost s módou má. V roce 2001 koupil módní návrhář Pierre Cardin trosky cháteau de Lacoste z 9. století, do kterého se kdysi uchýlil neblaze proslulý markýz de Sade (1740-1814), když už byly jeho skandály pro Paříž neúnosné. V roce 1789 hrad vyplenili revolucionáři a z paláce o 45 místnostech zůstaly až do Cardinova příchodu jen strašidelné ruiny. Cardin zde vytvořil divadelní a operní scénu pro tisíc diváků, jež se každým rokem v červenci stává na měsíc dějištěm Festivalu de Lacoste.
Ještě západněji jsme navštívíli městečko Ménerbes kde naproti kostelu z 12. století stojí Maisson de la Truffe et du Vin - Dům lanýžů a vína.
Voňavá Provence část pátá
Pak jsme cestu opět stočili na sever do úchvatného města Gordes. Terasovitě uspořádaná vesnice má krásnou polohu na jednom z vrchů náhorní plošiny Vaucluse. Rozkládá se na skalnatém svahu nad řekami Sorgue a Calavon a připomíná obrovský svatební dort. Díky kamenným stavbám, terakotovým střechám a úzkým uličkám se Gordes stalo ikonou Provence.
Navštívili jsme i proslulá levandulová pole u Abbaye Notre-Dame de Sénanque, nádherně poklidného opatství, jež se nachází v odlehlém údolí 4 km sevorozápadně od Gordes. V sezóně to musí být jistě úchvatný “fialový” pohled.
Pokračovali jsme na západ. V městečku L’Isle-sur-la-Sorgue, protkaném vodními kanály jsme viděli vodní mlýny a navštívili místní obchůdek se starožitnostmi.
Avignon a Carcassonne
Nakonec jsme dojeli až do Avignonu. Ve 14. století sloužilo toto provensálské město více než sedmdesát let jako centrum římskokatolického světa. Přestože v něm papežové sídlili pouze několik desetiletí, zanechali po sobě působivý odkaz v podobě velkolepé sakrální architektury.
Nejimpozantnější ze všech staveb je mohutný středověký Palais des Papes - Papežský palác, zapsaný na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jde o největší gotický palác na světě, který dal postavit papež Klement V., který v roce 1309 přesídlil z Říma do Avignonu. Velikost celého palácového komplexu je více než dostatečným svědectvím o moci římskokatolické církve ve středověku. Palác je obehnán zdmi silnými tři metry. Jeho prostorné kamenné sály, kaple a předsálí jsou dnes ale téměř prázdné.
Působivé jsou i masivní středověké hradby, jimiž je obehnáno celé historické jádro a zajímavý je i Avignonský most. Podle legendy měl pastýř Bénezet tři zjevení, při nichž byl vyzván, aby postavil v Avignonu most přes řeku Rhónu. Původní 900 metrů dlouhý most s dvaceti oblouky, spojující obce Avignon s Villeneuve-lés-Avignon, byl dokončen v roce 1185. Několikrát byl opravován a přestavován, až ho v 17. století strhla povodeň a z jeho 20 oblouků se zachovaly pouze čtyři. Vstup na něj je ale zpoplatněn a tak jsme se spokojili s několika snímky z jeho okolí a vydali se opět na západ do Remoulins, kde jsme chtěli na STPL nabrat vodu. Bohužel, STPL vodu neměl.
Poslední zastávkou v Provence měl být akvadukt Pont du Gard - most přes řeku Gard, který se nachází 25 km západně od Avignonu. Vyjímečný akvadukt Pont du Gard, který tvoří tři patra oblouků, kdysi býval součástí padesátikilometrového systému kanálů, vybudovaného kolem roku 19 př. n. l. k přivádění vody z Uzés do Nímes. Jeho rozměry jsou velkolepé: most je 48,8 metru vysoký, 275 metrů dlouhý a má 35 oblouků. Byl dostatečně pevný, aby mohl přivádět až 20 000 metrů krychlových vody denně. V době naší návštěvy, byl ale přístup k němu uzavřen z obou dvou stran.
Trochu rozladěni jsme se s Provence rozloučili a pokračovali dál na jih, kolem Montpellier po pobřeží a pak na západ do Carcassonne. Jde o jedno z nejzachovalejších pevnostních měst v celé Evropě, proto bylo roku 1997 zařazeno na sesznam kulturních památek organizace UNESCO. Název tohoto města prý pochází z řeči Keltů, kteří na místě dnešního Carcassonne založili první sídliště již v 6. století př. n. l.
Dle legendy však název města vznikl mnohem zajímavěji
Podle pověsti obléhal Carcassonne již pátým rokem Karel Veliký. Městu pomalu docházely zásoby a obyvatelstvu nezbývalo nic jiného než se brzy vzdát. Hradní paní byla žena saracénského krále Balaacka, Carcas. Aby hrad zachránila, uchýlila se ke lsti. Z posledních zásob nechala vykrmit prase a když bylo dostatečně tlusté, shodila jej z hradeb přímo před Karla Velikého. Obléhatelé byli již sami na hranici vyčerpání a tak si při pohledu na vykrmené zvíře mysleli, že na hradě musí být jídla víc než dost. Zdrceně se tedy obrátili na cestu k domovu. Rozradostnělá tímto úspěchem nechala Dame Carcas znít všechny městské zvony. Karlovo vojsko si na odchodu jenom povzdechlo Dame Carcas sonne, což znamená Dame Carcas zvoní. A tak přišlo Carcassonne ke svému jménu.
Prošli jsme bránou a ocitli se v časech oněch. Celé město je opravdu velice zachovalé a návštěvník má možnost na každém kroku vidět prostředí, ve kterém kdysi lidé žili. Nebýt silného větru a docela nízkých teplot, zdrželi bychom se zde jistě déle. Prošli jsme si tak jen část městečka a navštívili několik místních krámků a pak už jsme vyrazili přes Foix do Andorry.
15. 10. - 7. 11. 2017 (24 dní)
F: 1104 km
Postřehy z Francie
- krásná příroda, na podzim plná pestrých barev
- vnitrozemí voní tisíci vůněmi
- nejčastěji je pěstována vinná réva, následují ovocné stromy - převážně višně, hojně jsou k vidění olivové háje a samozřejmně levandulová pole
- stejně jako v Itálii jsme viděli 95% koryt řek zcela vyschlých
- nejednou jsme se setkali i se spálenými kopci od nedávných požárů
- oproti očekávání jsme neviděli fotovoltaické panely ani větrné elektrárny
- nejčastější auto jsme potkávali značky Dacia
- přesvědčili jsme se, že informace uváděné v průvodcích o Francii, tedy že pro Francouze je citovou záležitostí hovořit jinak než francouzsky, jsou pravdivé :-(