100 dní života na kolech
Využili jsme otevřeného průsmyku do Livigna a naskytl se mi zcela jiný pohled než odtud znám. V Livignu jsem totiž byla několikrát lyžovat a kromě toho, že byl všude sníh, tak jsem vždy přijela tunelem Munt la Schera ze severu. Nyní to byla cesta z jihozápadu, tedy z úplně opačného konce Livignonského údolí. Sjeli jsme z průsmyku až dolů, minuli ceduli s názvem města a projeli celé údolí až pod sjezdovku Motolino, kde jsme Gullivera na noc zaparkovali.
A protože to byl přesně stý den, co jsme začali žít na kolech, následovala prohlídka městečka spojená s návštěvou pizzerie a malou oslavou. Ráno jsme se probudili do slunečného, ale mrazivého dne. Teploměr ukazoval mínus čtyři stupně a tak měl Gulliver premiéru v zimním počasí. Po snídani jsme ještě natankovali naftu za 0,84 Eur/litr a vyrazili zpět do Švýcarska a pak dál do Itálie.
Co se píše v průvodci
Údolí Livigno je známo od římské antiky, ale stálé osídlení získalo až ve středověku. Chudá zemědělsko-pastevecká obec bývala sněhem odříznutá od okolního světa po celou zimu. Teprve v roce 1952 byla vybudována silnice z Bormia. První dva lyžařské vleky byly zprovozněny roku 1959. V roce 1965 byl dán do provozu tunel Munt la Schera, který spojil Livigno se Švýcarskem a otevřel dveře turistům z celé Evropy. To prudce změnilo zemědělský charakter obce na turistický ruch. Roku 1966 zde bylo evidováno 6 hotelů a 2 vleky. V roce 2002 zde stálo již více než 100 hotelů a přes 900 apartmánů. V současnosti má Livigno okolo 6 tisíc obyvatel a je známým lyžařským střediskem se sjezdovkami o celkové délce 115 km a 32 lanovkami. Díky tomu se umísťuje na prvních místech v různých žebříčcích kvality evropských lyžařských areálů a tomu odpovídá i vzrůstající bohatství obyvatel.
Livigno má zvláštní daňový a celní status, který vyplývá z historie a v současnosti je velmi výhodný pro turismus. Neplatí se zde DPH, spotřební daně a do určité míry ani clo. Místní lidé a firmy platí jen daň z příjmu. To vede k nízkým cenám především alkoholu, parfémů a pohonných hmot. Historie daňových výhod pro Livigno sahá do 16. století a přetrvává dodnes. Důvodem byla odlehlost a chudoba tohoto území a také praktická nemožnost kontroly zdejšího pašeráctví.
10. 10. 2017, Itálie - Livigno
Vnitrozemím do Janova, po pobřeží k Monaku
Ze Švýcarska jsme vjeli do Itálie ze severu u města Tirano. Pokračovali jsme na západ přes Sondrio a Morbegno a dojeli k vnitrozemskému moři Itálie - jezeru Como (Lago di Como). Z turistického hlediska jde o nejrozmanitější a nejpřitažlivější z italských jezer. Je totiž obklopeno rozeklanými alpskými vrcholky, zalesněnými kopci a bujnou vegetací. Mírné podnebí zde vytváří ideální podmínky pro kvetoucí zahrady na březích a řada míst v okolí jezera je také využívána jako klimatické lázně.
Podél jezera jsme jeli opět na jih, těsně jsme minuli závodní okruh Formule 1. v Monze, projeli Milánem a přes Pavii a Tortonu dojeli do Janova. Toto přístavní město nás přivítalo typickým přístavním odérem a užili jsme si zde i dopravní frmol v těsných uličkách.
Pak už jsme pokračovali podél pobřeží. Ve městě Savona jsme viděli parník Costa Diadema od největšího evropského provozovatele osobní lodní dopravy Costa Cruises. Parník má délku 307 metrů (což je o 40 m více než Titanic) a nalodí se na něj 3.693 pasažérů. Patří stejnému rejdaři, jako neslavně známá loď Costa Concordia, která ztroskotala u italských břehů v roce 2012. Dále jsme jeli přes Alassio, Imperia a Sanremo až k francouzským hranicím.
Uprchlíci?
V posledním městě před hranicemi s Francií (Ventimiglia) jsme viděli mnoho mužů černé pleti. Čistě oblečené, s mobilem v ruce či u ucha, ale jinak nic nedělající. Jen tak posedávali na parkovištích, pod mostem, na ulici. A když jsme sjížděli k hranici, potkávali jsme je samotné či v malých skupinkách po dvou třech, jak jdou pomalu od hranice zpět do města. Nás na hranicích celníci zkontrolovali tak, že chtěli nahlédnout do auta. Vypadalo to, jako když se přesvědčili, že nikoho nepřevážíme. A když jsme to tak spolu rozebírali, došli jsme k závěru, že jsme potkávali černé muže, kteří byli od hranice vráceni zpět do Itálie. Francouzi si hranice hlídají.
11. - 14. 10. 2017 (4 dny)
I: 534 km
Postřehy z Itálie
- velké zklamání z kvality silnic, Bobeš má cesty nakoukané z různých cyklistických závodů přenášených v TV, ale tady nás to za Gullivera bolelo při každém otočení kol
- 95% koryt řek, které jsme přejížděli byly zcela vyschlé a dle vzrostlé zeleně není sucho jen letošní záležitostí
- ve vnitrozemí i na pobřeží jsme potkávali nejčastější značku vozu: starý Fiat Panda vyáběný v letech 1980-1986
- na přechodech pro chodce jsou semafory podobné těm pro auta (3 barevná pole pod sebou)