Pohádkové zámky šíleného krále
Můj další výlet byl tentokrát zaměřený na zámky bavorského krále Ludvíka II., který byl nazýván pohádkovým králem, a to především díky zámkům, které vybudoval, a také pro svůj tragický životní osud.
Už ve věku 20. let se u Ludvíka II. Bavorského začalo projevovat podivínství a zvláštní chování, nejspíše kvůli změně fyzického vzhledu, když přišel o přední zuby. Ztratil rychle svou fyzickou krásu a začal mít problémy s výslovností. Postupem času se z něj stal frustrovaný a zakomplexovaný podivín.
Vždy toužil žít a vládnout jako jeho velký vzor Ludvík XIV. Pravdou však je, že neměl ani politické schopnosti tohoto velkého francouzského krále, ani jeho finanční možnosti. Naivní a také směšná snaha vyrovnat se za každou cenu Ludvíku XIV. jen potvrzuje to, že byl od reality odtržený snílek, který žil ve svém vlastním světě.
A když se delší dobu nechtěl sejít s ministry bavorské vlády, protože mu několikrát odmítli finanční podporu pro dostavění zámků (jelikož tyto projekty byly skutečně neúměrně nákladné a zatěžovaly státní pokladnu), byl sestaven lékařský posudek, na jehož základě byl zbaven svéprávnosti a trůnu. Ludvík II. byl zatčen a převezen na zámek Berg, kde za dva dny na to, za nevyjasněných okolností, tragicky zemřel.
Jako první jsem navštívila zámek Neuschwanstein. Jeho pohádková silueta korunovaná věncem věží je notoricky známá a posloužila například Waltu Disneymu jako inspirace pro zámek Sněhurky.
Pro stavbu svého zámku si Ludvík II. vybral skutečně působivé místo. A přitom mu nešlo o to blýsknout se před návštěvami nebo honosně reprezentovat. Podivínský král stavěl zámky výhradně pro sebe. Budoval je v málo přístupných místech bavorského království a utíkal do nich před lidmi, aby se v romantickém prostředí oddával svým snům o středověku a germánských mýtech.
Stavba, která začala roku 1868 (dokončená byla až v roce 1892 ve zredukované verzi), vyšla na šest milionů marek, což byla v tehdejší době horentní suma. A i když se Ludvík topil v dluzích na zámku skutečně nešetřil. Na stavbě zámku pracovaly tři stovky dělníků a stavělo se i v noci za svitu lamp. Spotřebovalo se 465 tun salzburského mramoru, 1 550 tun pískovce a téměř půl milionu cihel.
Ve všech více než dvou stech pokojích královského zámku se počítalo s centrálním horkovzdušným topením. Tekla zde teplá a studená voda a toalety měly automatické splachování. Sloužící přivolával král elektrickým zvonkem a měl sem dokonce zavedený i telefon. Jídla se z kuchyně přepravovala výtahem.
Když jsem popadla dech po výstupu do prudkého kopce, otevřela se přede mnou nádherná vyhlídka rámovaná z jedné strany rovinou s poli a vesnicemi a ze strany druhé strmými skálami a roklemi. Budova se ale bohužel rekonstruovala, takže efekt pohádkového zámku vzal na fotkách trochu za své.
Navíc se ani uvnitř nesmělo fotit a tak mi ve vzpomínkách zbude jen výklad audioprůvodce, který mi připomene např. honosnou a neskutečně bohatě řezbářsky zdobenou královskou postel, na které pracovalo 14 řezbářů víc než čtyři roky. Vlastně mně ohromily všechny interiéry, které jsem v rámci prohlídky mohla vidět. Fascinující dojem vyvolaly trůnní a hudební sál, vyzdobené obrazovými cykly. U královy pracovny jsem dokonce viděla i malou umělou jeskyni, která vznikla opět z rozmaru pomateného panovníka.
Po prohlídce jsem zamířila na Mariinin most (Marienbrücke), zavěšený nad roklí Pollät, odkud je na zámek nádherný pohled. Původní most nechal postavit v roce 1845 král Maxmilián II. a v průběhu let byl mnohokrát renovován.
Druhé zastavení bylo na zámku Hohenschwangau, který je prakticky naproti zámku Neuschwanstein.
Zmínky o hradu na tomto místě jsou již z 12. století. Tehdy byl známý pod názvem Schwanstein a patřil šlechticům ze Schwangau. Současná stavba je však o hodně mladší, z první poloviny 19. století. Ruiny původního hradu nechal přestavět tehdejší korunní princ, pozdější král Maxmilián II. roku 1832. Zámek byl tedy vystavěn v novogotickém slohu.
Na projektu se vystřídalo několik architektů, kteří pracovali velmi intenzivně a poctivě, proto se zámek uchoval do dnešních dnů v téměř původním stavu. V minulosti sloužil jako letní sídlo královské rodiny, na němž byl mj. vychováván Ludvík II. Jeho matka Marie Bavorská zde žila až do své smrti.
Pak jsem se prošla nádhernou přírodou kolem jezera Alpsee, které má hloubku 62 metrů a obývá ho mnoho divokých labutí.
Poslední zastávkou byl zámek Linderhof, který je nejmenší ze tří staveb postavených bavorským králem Ludvíkem II. a zároveň jedinou z nich, která byla dokončena ještě za jeho života.
Místo, kde zámek stojí Ludvík dobře znal. Jezdíval sem na lov s otcem králem Maxmiliánem II., který zde měl malou loveckou chatu. tzv. Královský domek. Jenže Ludvíkovi tento malý domek nestačil, on musel mít všechno luxusní. Plánovat vzhled této stavby začal po návštěvě zámku ve Versai r. 1867. Původně chtěl pouze přestavět původní loveckou chatu, ale nakonec ji nechal zbourat a v letech 1870 – 1878 si nechal postavit svoji Královskou vilu s obrovským parkem a řadou dalších menších staveb.
Linderhof má ve srovnání s jinými místy celkově poněkud komorní atmosféru. Kromně Gobelínového salonu, který zdobí obrazy se scénami z řecké mytologie a Zrcadlového sálu, který je nejluxusnější místností zámku, kde jsou zrcadla kombinována se zlatem a bílou slonovinou, mně zaujala královská ložnice. Jde o největší místnost na zámku s největším křišťálovým lustrem, který místnost osvětloval 108 svícemi. Mramorové sochy, štuková výzdoba i stropní malby znázorňují postavy antické mytologie. Nad postelí je modrý sametový baldachýn s bavorským znakem.
Krajinná zahrada pokrývá plochu asi 50 hektarů a je dokonale integrována do okolní alpské přírodní krajiny. Na nejvyšším místě je malý kruhový chrám s postavou Venuše z mramoru. A těsně u zámku je bazén s pozlaceným sousoším, ze kterého stříká vodotrysk do výše 30 m.
V parku je rozmístěno několik budov různých typů např. Maorský stánek, ve kterém se nachází paví trůn.
17. 8. 2019, Německo - Schwangau a Ettal