Výlet do Benátek
začal prvním zážitkem už při odjezdu z Prahy. Poprvé v životě jsem cestovala patrovým autobusem. Hned po rozjezdu se mně zmocnil špatný pocit, jestli se autobus v zatáčce nepřevrátí, když je tak strašně vysoký, ale páni řidiči byli zkušení a jeli opravdu moc dobře a tak jsem už při výjezdu z Prahy byla klidná a užívala si jízdu a výhled do krajiny z výšky.
Burano: ostrov barev a krajek
Co do barevné pestrosti je Burano, jeden z malých ostrůvků uprostřed obrovské benátské laguny, jasným číslem jedna. Nejtypičtější pro Burano jsou barevné domy. Místní jako by soutěžili v barevnosti a zářivé i pastelové barvy se tu střídají na všech domech. Pokud jde o zdejší architekturu, moc jiných staveb zde není. Proto mně zaujal kostel svatého Martina, vymalovaný mistrem Giambattistou Tiepolim a vysvěcený v roce 1727. Kromě kostela jsem mohla ještě obdivovat stánky se suvenýry, kterým dominovaly masky a krajky.
V šestnáctém století ostrůvek hodně prosperoval, protože místní krajky byly žádány doslova po celé Evropě na různých šlechtických dvorech. Buranské krajky si oblíbili jak anglický panovník Richard III., tak i francouzský král Ludvík XIV. jako svého druhu prvotřídní práce. Poptávka je tu i dnes, i když mistrů svého oboru samozřejmě notně ubylo. Jemná krajka je tu k vidění i v moderní době, i když místní se dnes živí hlavně rybolovem.
2. - 4. 8. 2019, Itálie - ostrov Burano
Nejzajímavější památky v Benátkách
Historie náměstí svatého Marka (Piazza di San Marco) započala v 9. století, kdy byly ostatky sv. Marka, autora jednoho z evangelií, přivezeny z Konstantinopole do Benátek. Mučedník sv. Marek, patron Benátek a řemeslníků, měl prý v této oblasti božské vidění anděla, který mu zvěstoval zprávu, že v těchto místech Marek nalezne pokoj a mír.
Náměstí sv. Marka je jediným místem v Benátkách, které používá název náměstí. Ostatní se jmenují Campo (plácek), nebo Piazzeta (náměstíčko).
Náměstí je dlouhé 175 metrů a široké 56,6 - 82 metrů. Vévodí mu bazilika sv. Marka a je lemováno dvěmi řadami budov správních úředníků, zvanými Procuratie Vecchie a Procuratie Nuove. Samotné náměstí uzavírá Královský palác.
Celé náměstí je nejníže položenou částí Brnátek a proto je při vysokém přílivu zaplaveno jako první.
Asi nejznámější hodiny v Benátkách jsou na věži Torre dell'Orologio. Věž je vysoká 30 metrů a má hned troje hodiny. Věži dominují parádní hodiny s orlojem, kde má ciferník průměr 4.5 metru. Nad nimi jsou ještě "digitální" hodiny, které ukazijí čísla a třetí hodiny jsou z druhé strany věže.
Benátský orloj není tak bohatě zdobený jako ten pražský, ale má jednu zvláštnost. Jeho figurky se objevují na veřejnosti jen jednou v roce a to 6. ledna - na Tři krále.
Postavičky defilující na orloji jsou celkem 4. Tím prvním je trubač v rouše andělském. Za ním "kráčejí" Tři králové. Celý průvod obejde půlkruh kolem sedící sochy Panny Marie, která drží v náručí Ježíška. Každý z králů Marií pozdraví nadzvednutím koruny a úklonem. Pak postupně mizí druhými dveřmi zpět do útrob věže.
Zajímavost: Svátek Tří králů, jinak také Zjevení Páně, je ve střední Evropě doprovázený zvykem žehnání domům. Při něm se na dveře křídou píší písmena K+M+B (latinsky C+M+B) a letopočet.
Nejde však o počáteční písmena jmen Kašpar, Melichar a Baltazar, jak se lidově traduje, ale o zkratku latinského Christus mansionem benedicat: "Kristus požehnej tomuto domu".
Speciálním uměleckým dílem je majestátní Bazilika sv. Marka, nacházející se na stejnojmenném náměstí. Její výjimečnost na první pohled bije do očí. Aby ne, jde totiž o nejzachovalejší příklad byzantské architektury vůbec. Její historie sahá až do 9. století, kdy dva benátští kupci získali v Konstantinopoli ostatky mučedníka a evangelisty, sv. Marka, který je dodnes patronem města. Pro uložení ostatků bylo potřeba postavit důstojný a velkolepý chrám.
S jeho stavbou se začalo kolem roku 828, přičemž přestavován byl během historie několikrát. I přes četné renovace a rekonstrukce si Bazilika zachovala svůj nezaměnitelný byzantský ráz. Ani gotické úpravy ze 14. století nebyly tak rozsáhlé, aby výrazně změnily vizáž budovy.
Půdorys budovy je ve tvaru řeckého kříže. Střechu tvoří pět kopulí, přičemž hlavní průčelí sestává z předsíně, která je zastřešena dalšími osmi menšími kopulemi. Průčelí má pět oblouků, v nichž je bohatá mozaiková výzdoba s křesťanskou tématikou, mohutné sloupy i působivé sochy.
Zajímavost: Při rozsáhlém požáru budovy v 10. století, zemřeli jediní lidé, kteří věděli, kde jsou uloženy ostatky sv. Marka. O více než století později byly náhodou znovu nalezeny, když se neznámo proč zřítil jeden ze sloupů. Od té doby jsou bezpečně uchovávány v kryptě kostela.
Mezi bazilikou sv. Marka a Dóžecím palácem je tzv. Porta della Carta (brána Carta) z 15. století, kterou do paláce vcházeli úředíci, ale zároveň to byl slavnostní vstup do paláce, ačkoliv vypadá jako postranní vchod. V bráně sedávali písaři a negramotným lidem psali různé žádosti, které pak podávali úředníkům. Nad vchodem se nachází reliéf dóžete Francesca Foscariho, který klečí před okřídleným lvem sv. Marka. Sochy kolem brány zobrazují 4 ctnosti podle Aristotela: statečnost, prozíravost, mírnost a spravedlnost. Na pravém sloupu je další reliéf z 15 st., kterým je “Šalamounův soud”.
Okázalý Dóžecí palác, italsky Palazzo Ducale. Největší světská stavba Benátek zaujme hned na první pohled. Ojedinělá fasáda s prvky benátské gotiky i narůžovělá barva z budovy činí architektonický unikát.
Již v 9. století byla v místech, kde nyní palác stojí, vybudována pevnost, která ale dvakrát vyhořela. Dnešní budova se začala stavět v roce 1314 a byla dokončena o století později. Téměř tisíc let byl palác k dispozici stovce benátských dóžat neboli vládců Benátské republiky a také benátské vládě. Její éra skončila roku 1797, kdy se republika rozpadla. Za svou dlouhou existenci měl palác celou řadu dalších funkcí. Sloužil jako vězení, mučírna, ale i jako sídlo benátské tajné policie či soudního dvora. Jedna z nejkrásnějších gotických staveb se chlubí unikátní růžovo-šedou fasádou, kterou tvoří dvě řady lodžií, sloupy, čtyřlisty a mramorové vzory.
Zvonice svatého Marka (Camponile) je 98,6 metrů vysoká dominanta Náměstí svatého Marka. Počátek stavby zvonice je datován do roku 912. Dokončena ale byla až ve 12. století. Budova zvonice sloužila k mnoha účelům, například jako maják pro lodě, vězení i válečné strategické místo, kde byla umístěna děla.
Nejdůležitější funkci zastávaly ovšem zvony, které určovaly čas a oznamovaly významné události. Zvonů, z nichž každý dostal své jméno, bylo na kampanilu umístěno celkem pět. Lišily se hmotností i funkcí.
Z vrcholu je nádherný výhled na město a také je to místo, kde geniální vědec Galileo Galilei poprvé představil v roce 1609 svůj výjmečný vynález - dalekohled.
Štěstěna nebyla zvonici příliš nakloněna a během historie ji potkala celá řada neštěstí včetně zásahů bleskem, požárů nebo zemětřesení. Tyto události zanechaly na budově četné šrámy. V roce 1902, i přes rozsáhlá vylepšení konstrukce věže, se bez zřejmého důvodu zřítila. Komise, která měla zjistit příčinu zhroucení, nakonec došla k závěru, že základy zvonice z 10. století neustály množství přístaveb a rekonstrukcí.
Zvonice byla během následujících deseti let znovu postavena v úplně stejné podobě a na stejném místě. Dokonce byl použit i materiál ze zřícené věže. Stavitelé 20. století vzhledem k moderním postupům ale již věděli, jak stavbu příliš nezatížit a postavili ji o 600 tun lehčí.
Most Ponte di Rialto spojuje přes Velký kanál (Canal Grande) benátské čtvrti San Marco a San Polo. Jeho předchůdce, most Ponte della Monetta, zde stával již ve 12. století. Byl to pontonový most, který ale brzy přestal vyhovovat a byl nahrazen dřeveným mostem Ponte Rialto, jenž nese název podle trhu, který se nacházel poblíž. Během první poloviny 15. století vznikly dvě řady obchodů po stranách mostu.
Jen málo dřevených staveb z období středověku se ovšem dochovalo do dnešních dnů, nejinak tomu bylo i v případě Ponte Rialto. Roku 1444 nevydržel nápor lidí sledujících průvod lodí a zřítil se. Kamenný most, jak jej známe ze současnosti, je stavbou z 16. století. Jeho tvůrcem byl architekt Antonio da Ponte. Most patří k ikonám Benátek a je jedním z nejfotografovanějších mostů světa.
Kostel San Giorgio dei Greci byl postavený ve 2. polovině 16. století. Výstavbu kostela povolily Benátky řecké komunitě až po dlouhých a složitých jednáních. Stavba byla financovaná z daní všech lodí, které připluly z pravoslavného světa. Zvonice stojí mimo kostel a je nakloněná kvůli nestabilnímu podloží.
Kostel Panny Marie Liliové (Chiesa di Santa Maria del Giglio neboli Santa Maria Zobenigo) je impozantní barokní stavba ze 17. století. Honosné barokní průčelí oslavuje námořní a diplomatické úspěchy.
Santa Maria della Salute, obecně známý jako Salute, je kostel a bazilika římsko-katolické církve postavený na ostrohu kanálu Grande.
V roce 1630 zažily Benátky neobyčejně ničivou epidemii moru. Jako zaslíbení městu za vysvobození od moru, slíbila Benátská republika postavit a zasvětit kostel Matce, patronce Zdraví (nebo patronce Vysvobození, což je italsky: Salute).
Kopule kostela Salute byla důležitým doplňkem panoramy Benátek a brzy se stala symbolem města.
Bazilika San Giorgio Maggiore
Mezi nejbohatší církevní řády patří tzv. řády žebravé. Žít z darů vystrašených hříšníků bylo velice výnosné, strach z božího soudu dodával do kasiček Dominikánů a Františkánů prostředky tak rychle, že již ve 13. století vyrostly ze země obrovské stavby, nezaostávající v rozměrech za státním kostelem San Marco. V 16. století však do soutěže s božími stánky žebravých řádů vstupují ještě další dva finančně úspěšné náboženské komunity. Jsou to Jezuité se svými agresivními finančními injekcemi (nejprve z Říma, později z plantáží) a nejstarší mnišský řád, Benediktýni. Jezuité neměli v Benátkách nikdy na růžích příliš ustláno a museli se spokojit s neatraktivním pozemkem na severu. Benediktýni na tom s přidělováním lokality byli o mnoho lépe. Dokonce tak dobře, že všechna ostatní společenství mohla jen blednout závistí. V 16. století bylo již kolem Canal Grande obsazeno. Kdo chtěl začít něco pořádného budovat, musel se již spokojit s pozemky za průlivem Giudecca. A tak přímo naproti náměstí Svatého Marka na velmi zabahněném pozemeku s nepříliš stálým podložím vyrostla bazilika San Giorgio Maggiore, jejíž architektem byl Andre Palladio.
Projekt kostela byl plně podřízen vizuálnímu efektu. Sama poloha tohoto chrámu je pozoruhodná. Stavba je totiž jedinečně situovaná na ostrově při ústí Canalu Grande.
Celkem v souladu se svými teoretickými úvahami o účinku chrámového průčelí, orientoval Palladio průčelí chrámu směrem k jádru města, k nejvýznamnějšímu prostoru, náměstí Svatého Marka. Koncipoval ho vysloveně na dálkový pohled, umocněný přítomnou mořskou hladinou. Kostel, postavený na poměrně nízkém nábřežním molu , tak působí dojmem jakoby stál přímo na hladině.
2. - 4. 8. 2019, Itálie - Benátky