Poutní kostel na Zelené hoře
V sobotu jsem vystoupala k poutnímu kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou. Kostel byl postavený v letech 1719 - 1722, je považován za nejvýznamnější stavbu barokní gotiky a zároveň nejosobitější dílo známého architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Ve stavbě se opakuje několikanásobná symbolika čísel a tvarosloví a kostel obklopuje ambit, který je s centrální stavbou kompozičně propojen. Areál je od roku 1994 zapsán na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Kostel je vystavěný na půdorysu ve tvaru pěticípé hvězdy. Tato skutečnost má vycházet z legendy, ve které se praví, že se v místě, kde Jan Nepomucký utonul, objevila koruna z pěti hvězd. Tento symbol se pak objevuje opakovaně i v dalších prvcích stavby. Areál je přístupný pěti vchody, v chrámu se nachází pět kaplí s pěti oltáři. Pět písmen má i latinské slovo TACUI – mlčel jsem. To je vyjádřením legendy, podle které světec zaplatil svým životem za to, že neprozradil zpovědní tajemství královny Žofie.
O Zelené hoře: Stavba kostela se realizovala díky letité a nesmírně plodné spolupráci dvou vyjímečných lidí. Podnět vyšel od opata žďárského kláštera cisterciáků Václava Vejmluvy, který byl ctitelem Jana Nepomuckého ještě před jeho blahoslavením. Příprava projektu je považována za bezprostřední reakci opata na nález zachované tkáně v hrobě Jana Nepomuckého ve Svatovítské katedrále dne 15. 4. 1719. 
Projektem stavby byl pověřen slavný architekt Jan Blažej Santini-Aichel, kterému opat Vejmluva prezentoval své představy o podobě svatostánku a použitých symbolech. “Zadání patří otcům, provedení umělci”. Z tohoto nástinu architekt vycházel a projekt pojal zcela individuálně, bez ohledu na dobové zvyklosti v oblasti tvarů církevních svaveb. Představu stavebníka o chrámu, kde měl mít hlavní úlohu obrazec hvězdy, přetavil architekt do mimořádně působivé podoby.
Projekt byl proveden velice rychle, ale to nebylo pro Santiniho nic neobvyklého. Navíc už se zadavatelem stavby spolupracoval dlouhá léta a v oblasti symboliky a kabalistické nauky, která se v návrhu uplatnila ve velké míře, byli oba velmi zběhlí. Definitivní podoba stavby se tak příliš neliší od prvního plánu.
Když byl projekt hotov, bylo potřeba zvolit s patřičným rozmyslem i místo, kde bude celý areál postaven. Vzhledem k výzamu, který byl kostelu přikládán, provozu, který zde byl předpokládán a potřebě umocnit působení architektury nevšedních tvarů bylo zvoleno návrší ležící východně od kláštera. Toto místo bylo porostlé hustým lesem, tomu odpovídal i název “Černý les”. Porost byl v souvislosti se stavbou vykácen a pahorek pojmenován “Zelená hora”, což byl odkaz na místo, kde se Jan Nepomucký narodil. Díky vymýcení lesa se zde postavený objekt okamžitě stal dominantou celého okolí.
Až postupem času se ukázalo, že místo výhodné z hlediska uplatnění se stavby v krajině není naopak vhodné z hlediska působení povětrnostních vlivů na stavbu. Poměrná exponovanost polohy je dodnes důvodem rychlého stárnutí a opotřebení použitých materiálů, což zapříčiňuje, že památka vyžaduje mnohem častější údržbu.
Stavba byla započata na svou dobu a na tak velký stavební záměr nezvykle, uprostřed stavební sezóny roku 1719. Jednalo se ale nejspíš o přípravné práce (vyměření, kopání a vyzdívání základů) a také bylo nutné zajistit nemalé dodávky materiálu na příští rok a nasmlouvat i odborné a nádenické pracovní síly. Další jaro se pod vedením stavitele Jana Jakuba Voglera z Kutné Hory rychle pokračovalo. Dne 16. května 1720 se na staveništi konala slavnost položení základního kamene a hrubá stavba chrámu pak byla patrně hotová již roku 1721. Definitivně dokončena byla v roce následujícím a taktéž byla provizorně vybavena a vyzdobena. Následovalo slavnostní vysvěcení a dokončení ambitu.
Kostel na Zelené hoře se stal jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst a jeho areál místem pro uskutečnění mnohých velkolepých barokních slavností. Tato situace však netrvala dlouho. Zcela zásadní převrat do života kláštera i poutního kostela vnesl požár 16. července 1784, který kostel i ambit připravil o střechu. Ihned po požáru byla sice uspořádána sbírka, která měla umožnit opravit na kostele a ambitu napáchané škody, ale jediné, co se podařilo, bylo střechu provizorně zakrýt. Požár byl záminkou pro zrušení kláštera a následně byl kostelní inventář rozvezen do okolních svatostánků.
Z novodobé historie je známo, že po první i druhé světové válce areál celkově chátral a oprav se dočkal až v 80. letech 20. století. Rekonstrukční práce se ale neobešly bez odborných chyb a byly problémy také ve sféře personálního zajištění stavebních zásahů. Nové generace řemeslníků postrádaly znalosti a návyky související s původními technologiemi.
Po zapsání kostela na Seznam UNESCO byl areál postupně pod správou několika památkových ústavů až nakonec skončil ve správě církve a to na základě církevních restitucí.
V současné době na památce probíhají rozsáhlé rekonstrukce, které by měly být dokončeny v roce 2021.
Zámek Žďár nad Sázavou
Po návštěvě kostela jsem zamířila do historického centa města Žďáru nad Sázavou, kde se v areálu bývalého cisterciáckého kláštera nachází zámek rodiny Kinských.
V informačním stánku, který je v budově bývalého pivovaru jsem koupila vstupenku do Muzea nové generace, jehož posláním je předávat bohatý příběh daného místa formou netradiční expozice, připravené mezinárodním týmem profesionálů mnoha různých oblastí: historie, architektury, hudby i audiovizuální produkce. Prostřednictvím mého sluchu a zraku jsem tak nahlédla do života v cisterciáckém klášteře, historie barokní kultury a architektury, včetně jejího vývoje až do současnosti.
Dále mně čekala prohlídka areálu zámku, kterou jsem začala na Pivovarském dvoře, který býval hospodářským zázemím kláštera. V době mé návštěvy se zde konal jarmark v rámci akce Dny otevřených zahrad.
Prošla jsem na první nádvoří a bránou s kovanou mříží jsem dále postoupila na druhé nádvoří. Tady jsem nahlédla do baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, která tvoří osu klášterních staveb. Byla vystavěna v raně gotickém slohu se třemi loděmi a jednou příčnou lodí a je to druhý nejdelší chrám na Moravě. Pravděpodobně nejvýznamnější úprava interiéru pochází od Jana Santiniho, který zde vytvořil subtilní empory s těžce působící dvojicí varhanních skříní. Překvapivý, takřka přeludně působící vzhled velmi křehké podpory a přetíženého břemene vzbuzuje téměř dojem neplatnosti gravitace.
V přilehlé, rekonstruované budově konventu jsou prostorné výstavní síně, ve kterých jsem si prohlédla fotografie a fraktály Santiniho tvorby.
Fraktál je geometrický objekt, který mívá na první pohled velmi složitý tvar, ale je generován opakovaným použitím jednoduchých pravidel.
Pokračovala jsem prohlídkou prelatury, kde klenbu sálu zdobí rozměrná freska malíře Karla Františka Töppera z roku 1734 s námětem Nebeské blaženosti benediktinů a cisterciáků.
Přes třetí a čtvrté nádvoří jsem prošla do soukromé zahrady paní Thamary Kinské, kde je Letní prelatura coby soukromé sídlo rodiny Kinských. A dále jsem pokračovala kolem původně gotické, Santinim barokně upravené Studniční kaple Panny Marie až k sádkám, kde jsem prohlídku zakončila návštěvou obchůdku se suvenýry.
25. 5. 2019, Žďár nad Sázavou