Vily a sady v Praze - Vinohradech
Začátkem února jsem se vydala objevovat trochu zapomenuté architektonické sQosty Prahy a zjistit, proč má Praha místo parků “sady”. Počasí nevyšlo zcela ideální, nicméně zimní roční období má oproti létu jednu velkou výhodu a to, že stromy a keře nemají listí a tak je většina staveb mnohem lépe vidět.
Svou vycházku jsem začala na tramvajové zastávce Krymská ve Francouzské ulici, kde ve svahu začínají Bezručovy sady, které vznikaly na přelomu 19. a 20. století. Původně toto místo neslo název Městský park, k přejmenování na Bezručovy sady došlo v roce 1928. Sady mají rozlohu asi 3 hektary a díky ulicím jsou rozděleny na několik částí. Jsou zde dětská hřiště, socha Petra Bezruče, pár keřů a několik stromů.
Na jejich východní straně je klidná čtvrť s vilami, mezi nimiž je i Šalounova vila. Jde o někdejší ateliér sochaře Ladislava Šalouna, který se pro stavbu vlastního ateliéru rozhodl poté, co zvítězil v soutěži na pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí.
Secesní stavba se symbolickými prvky podle Šalounova vlastního návrhu vznikala v letech 1908 – 1910 a zkolaudována byla v únoru 1911. Hlavní budova se skládala z vestibulu a velkého a malého ateliéru. V jižní části budovy orientované do svažující se zahrady byl salon, slovácká jizba, technické zázemí a byt správce. V roce 1934 byl schválen projekt dostavby obytných prostor podle návrhu Šalounova zetě architekta Josefa Černého.
Zajímavost: V ateliéru se ve své době scházely osobnosti české kultury jako František Bílek, Otokar Březina, Alfons Mucha, Ema Destinnová nebo Josef Váchal. Ten ve svých pamětech zmiňuje „okultistický sklep“, ve kterém se „pořádaly velké seance, hraničící s magickými obřady“.
Další zajímavou památkově chráněnou stavbou je Kotěrova vila, která kombinuje režné zdivo s hrubou omítkou. V letech 1908 - 1909 ji podle vlastního návrhu vybudoval architekt Jan Kotěra.
Třetí památkově chráněnou budovou je Dryákova Vila. Jedná se o stavbu architekta Aloise Dryáka, kterou si dle vlastního nárvrhu vystavěl v letech 1898 – 1899. Je postavena na obdélníkovém půdorysu ve stylu romantického dekorativizmu se secesními detaily.
Alois Dryák je autorem architektonického řešení dvou z nejznámějších pražských pomníků: pomníku Františka Palackého a pomníku svatého Václava na Václavském náměstí.
Zajímavost: Plánované umístění pomníku svatého Václava se v počátku dost měnilo. Bylo navrhováno umístění v dolní části Václavského náměstí, dále bylo navrhováno umístění do dnešních Čelakovského sadů (tedy vedle Národního Muzea) nebo na Hradčany. Dryák nechal zhotovit maketu pomníku, kterou umisťoval do navrhovaných lokalit, aby bylo možné posoudit nejlepší možnou variantu. Tento "pojízdný pomník" byl tehdy předmětem posměchu, dnes je ale běžně používanou metodou pro volbu nejvhodnějšího umístění.
Dále má vycházka pokračovala přes sady Bratří Čapků, které navazují na severu na Bezručovy sady. Jde vlastně o původní část Bezručových sadů, která byla v roce 2015 přejmenována na sady Bratří Čapků.
Došlo k tomu především z důvodu, že na rozdíl od Petra Bezruče jsou Karel i Josef Čapkové neodmyslitelně spojeni právě s Vinohrady. Na Vinohradech prožili podstatnou část života a také tu bydleli a působili, například oba dva byli profesně spjati s Divadlem na Vinohradech. Bratři Čapkové se zajímali o přírodu, přitom v Praze do té doby nebyl žádný park, sad nebo jiné místo veřejné zeleně, které by neslo jejich jméno. Dluh vůči bratrům Čapků tak byl (dle zastupitelů Městské části Prahy 2) splacen.
Kromě dětského hřiště je zde kruhové prostranství s lavičkami a řadou vzrostlých stromů. Je odtud také vidět televizní věž na Žižkově - cíl dnešní vycházky.
V těsném sousedství sadů Bratří Čapků je Husův sbor. Kostel zbudován v letech 1930 – 1935 podle projektu architekta Pavla Janáka v konstruktivistickém stylu. Třídílná stavba se skládá z vlastní modlitebny, věže a obytného domu. Věž nese tři, pod sebou umístěné zvony a je optickou dominantou tohoto místa.
Další významnou a nepřehlédnutelnou stavbou je Vinohradská vodárenská věž, postavená v roce 1882 v novorenesančním slohu podle projektu architekta Antonína Turka.
Byla součástí systému zásobování vodou města Královské Vinohrady, který sestával z vodárny v Podolí, podzemních vodojemů, čerpací stanice a věžového vodojemu na vinohradské Korunní třídě. Dvoukomorový podzemní vodojem byl dobudován v roce 1891, kdy také přibyla nová kotelna. Původní čerpadla poháněná parními stroji v přečerpávací stanici byla po roce 1914 nahrazena elektrickými. 
V roce 1962 byla vyřazena z provozu čerpací stanice a věžový vodojem, kam se do té doby přečerpávala voda z podzemních vodojemů, a věž byla přestavěna na byty.
Sedmipodlažní hranolová věž vodárenské budovy s novorenesanční fasádou je v posledním patře zdobena sochami troubících andělů na nárožních pylonech. Na atice jsou umístěny hodiny a o poschodí níže se pod nimi nacházejí znaky Královských Vinohrad v kruhových medailonech.
Dále jsem pokračovala přes sady Svatopluka Čecha na náměstí Jiřího z Poděbrad.
Sady Svatopluka Čecha na ploše 2,3 hektaru byly založeny roku 1893. Půdorys parku téměř stejný, jako je dnes, byl poprvé zaznamenán již roku 1890 na plánu města Prahy pod názvem Růžové sady. Jméno po Svatopluku Čechovi dostaly ještě za jeho života v roce 1903, od roku 1924 je v nich umístěn jeho bronzový pomník s kamenným podstavcem.
Zajímavost: Roku 1980 byla při stavbě metra zbudována v západní části parku větrací šachta. Vlivem této šachty došlo (dle některých odborných studií) ke stržení podzemních vod, čímž postupně docházelo k rychlému rozpadu stromoví a keřoví.
Náměstní Jiřího z Poděbrad (hovorově zvané Jiřák) je pojmenováno po českém králi Jiřím z Poděbrad. Vzniklo v roce 1896 a původně se jmenovalo náměstí krále Jiřího. Současný název náměstí nese od roku 1948.
Dominantou náměstí je římskokatolický kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, jehož výstavba probíhala v letech 1929 - 1932. Autorem budovy je slovinský architekt Josip Plečnik. Jde o monumentální moderní stavbu, která byla realizována formou režného zdiva.
Kostel má širokou hlavní věž s rozměrnými kulatými hodinami, která dosahuje výšky 42 metrů. Hodiny mají průměr téměř 7,5 metru a jsou největší v Česku.
Stavba je inspirována Noemovou archou a obsahuje detaily s královskou symbolikou (např. fasáda s vystupujícími kameny připomíná královský hermelín, báň na vrcholu věže znázorňuje královské jablko).
Na cestě k TV věži jsem ještě prošla Mahlerovými sady. Jde o bývalý park, zřízený v 50. letech 20. století na místě zrušené části židovského hřbitova. Na konci 80. let 20. století byl zmenšen v důsledku stavby Žižkovského vysílače a přešel do vlastnictví Českých Radiokomunikací. České Radiokomunikace jej jako soukromý pozemek pronajaly na dvacet let společnosti OREATHEA s.r.o., která na části území parku vybudovala restauraci a následně většinu travnatých ploch parku v roce 2013 vybetonovala za účelem zřízení minigolfu.
Poslední zastávkou před výstupem na vysílač bylo tiché nahlednutí na Starý židovský hřbitov na Olšanech. Hřbitov byl založen v roce 1680 jako morové pohřebiště pražské židovské obce. Během své aktivní existence se tak hřbitov z původních 427 m čtverečních rozrostl téměř na pětinásobek, čímž dvojnásobně překonal rozlohu starého josefovského hřbitova. V roce 1884, kdy zde žižkovská obec zakázala další pohřbívání, tak jeho rozloha činila něco mezi 21 601 až 28 000 metry čtverečními.
Z technických důvodů bylo však pohřbívání na hřbitově ukončeno až koncem června 1890, kdy došlo ke zprovoznění Nového židovského hřbitova na Olšanech. Celkem zde bylo pohřbeno 37 800 osob.
V roce 1960 byla zbořena velká část obvodové zdi hřbitova, náhrobky povaleny a zavezeny zeminou a asi tři čtvrtiny hřbitova přeměněny na veřejný park – Mahlerovy sady. Zachována zůstala jen nejstarší část hřbitova s nejcennějšími náhrobky. K další nenávratné decimaci pohřebiště došlo během let 1985 až 1992, kdy zde probíhala stavba Žižkovského vysílače.
No a pak mě už čekal oběd v restauraci umístěné ve věži televizního vysílače na Žižkově a pohled na Prahu z ptačí perspektivy.
Oběd v oblacích s vyhlídkou na Prahu
Nejspíš jsem byla v loňském roce hodná, neboť mi Ježíšek pod stromeček naježil poukaz, na základě kterého jsem mohla poobědvat v restauraci Oblaca a navštívit observatoř - oboje v Žižkovské věži, resp. v televizním vysílači.
Historie
Žižkovský vysílač je nejvyšší pražskou stavbou a jednou z nejvýraznějších dominant města, kterou mnozí lidé obdivují, jiní naopak zavrhují. A i když důvody k jeho výstavbě byly především technické a praktické, u někoho stále budí kontroverze. Za vznikem Žižkovské věže stojí fakt, že Praha potřebovala výkonnější vysílač a to nejen rozhlasového a televizního signálu. Debaty o tom, jak situaci řešit, se datují už do poloviny 70. let 20. století. Tehdy k šíření signálu sloužil provizorní vysílač umístěný na Petřínské rozhledně. Bylo vypočteno, že aby byl vysílač dostatečně výkonný a pokryl kopcovité území potřebným signálem, měl by být alespoň ve výškové hladině 200 m nad terénem.
Stavba budila od počátku diskuze a polemiky. V polovině 80. let bylo po prověřování mnoha lokalit vybráno místo tehdy zpustlých Mahlerových sadů v městné části Žižkov. Tato volba byla ovšem pražskou veřejností považována za rozporuplnou. Vedly k tomu tři hlavní důvody:
První z nich souvisel s návrhem podoby vysílače, jehož autorem byl architekt Václav Aulický. Ten vypracoval zhruba 20 návrhů, mezi kterými byl i ten realizovaný. Ve své době se jednalo o kontroverzní stavbu - high-tech architektura vysílače velmi silně kontrastovala s historickým okolím Žižkova. Je ovšem nesporné, že se jedná o technicky originální provedení, které přineslo mnohé novinky a dokonce i několik patentů.
Druhý z důvodů rozporuplnosti stavby se naplno projevil po zahájení provozu vysílače na počátku 90. let 20. století. Pražané se obávali elektromagnetického záření, které by mohlo mít negativní vliv nejen na životní prostředí, ale i na zdraví obyvatel hlavního města. Všechna provedená odborná měření ovšem tyto obavy zcela vyloučila.
Třetím důvodem byl nechtěný zásah do starého židovského hřbitova, který byl už v 50. letech 20. století zrušen a místo něj zřízen veřejný park. Při hloubení základů věže se sice narazilo na pozůstatky hrobů, ale pod dohledem představitelů Židovské obce byly tyto ostatky prevezeny. Nutno dodat, že v rámci stavby věže byly opraveny objekty, cesty a oplocení tohoto historického hřbitova, jehož část je vidět přímo z vyhlídky.
V letedch 2011 - 2012 prošla věž kompletní rekonstrukcí interiérů. Od června 2013 je přímo pod věží otevřena zahradní restaurace Miminoo, přímo v parku Mahlerovách sadů, kde se nachází i 18 jamkové minigolfové hřiště, piknikový trávník a v zimních měsících také kluziště.
Současná podoba věže
V současnosti je v nejníže položené kabině, která se nachází ve výšce 66 metrů, umístěna panoramatická restaurace. Ve stejné kabině je jen o něco výše umísrěn atypický One Room Hotel. Nachází se ve výšce 70 metrů. Další kabina je umístěná v 93 metrech a slouží jako observatoř. Při dobré viditelnosti z ní lze dohlédnout až do vzdálenosti 100 km.
Poslední ze tří kabin je posazena ve výšce 120 metrů. Tato kabina je pro veřejnost nepřístupná. Jsou v ní umístěny technologie pro šíření televizního a rozhlasového signálu, dále pro mobilní telefonní síť, meteoroliogická měření a záchranný rádiový systém. Od roku 2001 se ve výšce 111 metrů nachází plošina pro mikrovlnné spoje. Desítky dalších antén a telekomunikačních zařízení jsou upevněny na otevřené plošině a na šedesátimetrovém nástavci, který je sám o sobě vysoký jaka Petřínská rozhledna.
Hlavní tubus má v nejvyšším bodě výchylku až 120 centimetrů. V běžném provozu tato výchylka ovšem není prakticky znatelná, je totiž eliminována speciálním mnohatunovým kyvadlovým tlumičem kmitů. Celková výška věže je 216 metrů, což znamená, že Žižkovská věž je nejen nejvyšší stavbou v Praze, ale zároveň stavbou s nejvýše umístnou vyhlídkovou plošinou v ČR.
Data a technické parametry
Žižkovská věž je dílem Ing. arch. Václava Aulického a kolektivu pracovníků Spojprojekt Praha a také jednoho z našich nejvýznačnějších konstruktérů Dr. Ing. Jiřího Kozáka. Na celkové provozní a společenské koncepci se významně podílel Ing. Alex Bém.
Základní kámen byl položen na konci října 1985 a 24. listopadu téhož roku započala stavba. Zkušební provoz byl zahájen v březnu roku 1991 a od 3. května 1991 vysílač přešel do standardního režimu. Bylo to přesně 38 let a 2 dny po oficiálním zahájení televizního vysílání v Československu. Restaurační a vyhlídková část věže byla veřejnosti oficiálně zpřístupněna 17. února 1992.
Základ věže tvoří železobetonová deska v hloubce 15 m, o tloušťce 4 m, jejíž průměr je 39 m. Na tomto základu jsou posazeny tři ocelové tubusy. Hlavní a nejvyšší tubus, zakončený anténním nástavcem, má průměr 6,4 m. Dva další pak 4,8 m. V hlavním tubusu jsou umístěny 2 rychlovýtahy, které se pohybují rychlostí 4m/s. Ve vedlejších tubusech se nachází provozní technologický výtah a nouzové požární schodiště se 736 schody. Vertikální tubusy nesou tři kabiny s trojramenným půdorysem. Samy o sobě dosahují výšky 134 metrů.
Zajímavost: Žižkovská věž byla v roce 2009 označená australským serverem Virtual Tourist za druhou nejošklivější stavbu světa, předčilo ji pouze Morrisovo mechanické divadlo v americkém Baltimoru.
Oběd bylo nutné rezervovat několik dní předem a tak byla otázka, jaké vyjde počasí. Bohužel, v den mé návštěvy byla docela velká oblačnost a tak výhled z věže nebyl moc daleko. Také jsem byla trochu zklamána z toho, že na věži už nejsou sochy miminek. Ale jinak to byl opět krásný zážitek. Oběd byl velmi chutný a umocněný vědomím, že ho baštím skoro 70 metrů nad zemí. V observatoři bylo zajímavě řešené srovnání největších věží světa a také jsem mohla chvíli spočinout v závěsném křesle, které bylo velmi pohodlné. Do mobilu jsem si mohla stáhnout aplikaci, která v konkrétním místě vytvářela holografickou věž s efektem mraků nebo ohňostroje. Vytvořila jsem tak zajímavé snímky.
Celá vycházka i s obědem trvala přes 5 hodin. Byl to krásně strávený čas, jen jsem úplně nepochopila, proč se parkům říka sady:-)
2. 2. 2019, Praha - Vinohrady a Žižkov