Podskalská celnice na Výtoni
Jméno Podskalí se odvozuje od skály, na které stojí od 12. stol. kostel sv. Kosmy a Damiána a na které vznikl později klášter Na Slovanech a kostel sv. Jana na Skalce. Poprvé se s názvem Podskalí setkáváme v listině krále Přemysla I. z roku 1199. V roce 1348 byla starobylá vesnice Podskalí zahrnuta do hradeb Nového Města, založeného Karlem IV.
Hlavní obživou obyvatel Podskalí byl od pradávna obchod se dřevem, které se plavilo po Vltavě.
Půdorys Podskalí vznikl již ve středověku. Zástavba byla soustředěna kolem dvou ulic rovnoběžných s řekou, spojených krátkými příčnými uličkami. Hlavní tepnou byla ulice Podskalská vedoucí tehdy kolem vody. Podskalí se dělilo na Dolní (zahrnující pobřeží přibližně mezi dnešním Mánesem a Palackého náměstím) a Horní (mezi dnešním Palackého náměstím a železničním mostem).
Celnice na Výtoni je renesanční stavba z 16. století s roubeným patrem. V roce 1561 ji zakoupila novoměstská obec.
Z vorů připlavených do Prahy se při ústí Botiče vybíralo clo, tzv. výtoň - vytínal se určitý počet klád. Příjmy z vybírání cla náležely původně vyšehradské kapitule, po husitských válkách král Jiří z Poděbrad tyto příjmy přiřkl Novému Městu pražskému.
Přirozený monopol Podskalských na obchod se dřevem míval za následek drahotu dříví, proto čeští králové vydávali různá nařízení regulující tento obchod.
Větší část budovy sloužila jako hospoda, ve které se čepovalo novoměstské pivo. Přenocovali zde rovněž mimopražští plavci. Od roku 1771 přešel výběr cla na státní plavební fond a novoměstská obec budovu výběrčím pronajímala. Vybírání cla (již v peněžité podobě) bylo zrušeno roku 1829 a roku 1833 dům prodali soukromému majiteli. Hostinec Na Výtoni fungoval nadále a byl jedním z hlavních společenských center starého Podskalí. V roce 1908 koupila celnici pražská obec a později prodala ke zboření a stavbě činžovního domu, ale v roce 1927 ji odkoupila zpět. O záchranu památky se zasloužil kromě Státního památkového úřadu zejména Klub za starou Prahu. V roce 1938 bylo rozhodnuto předat celnici Muzeu hl. m. Prahy. V letech 1939-1940 proběhla její oprava a krátce po II. světové válce zde byla zřízena první expozice o dějinách Podskalí.
Až do 70 let 20. století byla budova částečně obydlena. Kromě Muzea hl. m. Prahy zde má své sídlo i spolek Vltavan.
O stavbě nábřeží mezi Palackého mostem a Vyšehradem a proražení tunelu Vyšehradskou skálou bylo rozhodnuto v roce 1897. Stavba zahrnovala i úpravu již existujícího Palackého nábřeží, což značně usnadnilo přistávání parníků. Původní projekt počítal dokonce se zřízením překladiště nákladních lodí, spojeného železniční vlečkou s nádražím Vyšehrad. Stavba nového nábřeží, nazvaného Vyšehradské, proběhla v letech 1905-1908.
Vyšehradský tunel, 32 m dlouhý, vznikl v předstihu v letech 1902-1905. První tramvaj jím projela roku 1910. Za tunelem končila až do roku 1921 Praha, proto se u něj vybírala daň z přivážených potravin - akcíz. Kromě toho se zde platilo mýto, obdobně jako na pražských mostech. Sídlo výběrčích bylo v domku u portálu vyšehradského tunelu.
Těsně vedle Výtoně, při ústí Botiče u železničního mostu, začíná již území Vyšehradu. Toto město připojené k Praze roku 1883 jako jeho VI. čtvrť, mělo svoje vlastní dějiny, jejich část však úzce souvisela se starým Podskalím.
Železniční most z let 1871-1872 byl postaven jako spojení mezi nádražími Dráhy císaře Františka Josefa (Hlavní nádraží) a České západní dráhy (Praha-Smíchov). Na trati vzniklo roku 1872 nádraží Vyšehrad, zrušené kolem roku 1960. V roce 1901 byl jednokolejný železniční most vyměněn za dnešní dvoukolejný. Vedle železničního mostu stával mezi Podskaláky oblíbený pivovar Libušinka se zahradní restaurací.
Před postavením tunelu spojoval Vyšehrad s Podolím přívoz pod Vyšehradskou skálou. Přívoz byl i mezi Vyšehradem a Smíchovem.
Označení “plavec” zahrnovalo jak ty, kdo “plouli” na vorech, tak posádky nákladních člunů - šífaře. Řemeslo plavce vyžadovalo důkladnou přípravu a přísné zkoušky, po jejichž složení obdržel plavec plaveckou knížku. K vedení vorů vždy na určitém úseku řeky opravňoval vrátenský patent.
Osádka voru se skládala obvykle ze 4 plavců. Vrátného u levého - vrátenského vesla na předáku, nejzkušenější plavec na zadáku, třetí plavec u pravého - pacholčího vesla na předáku a nejmladší plavec u vesla ve slabejch, nebo u třetího, prostředního vesla na předáku.
Plavilo se od jara do zimy, byla-li mírná zima, i v zimě. Jedna plavba po určitém úseku, kterou vykonala jedna parta plavců, se nazývala ráz. Nejdelší ráz Vyšší Brod - Praha (nebo Stráž nad Nežárkou - Praha) bylo možno při příznivé vodě urazit za 5 dní.
Od roku 1894 se úředně na vorech jako náklad smělo plavit jen dřevo. Do té doby bylo možno přepravovat osoby, zvířata (např. i živé ryby), různé zboží a potraviny - ve středověku zejména sůl. Přesto až do ukončení voroplavby využívali vorů s oblibou výletníci, vodáci apod.
Pískaři: Praha měla výhradní právo k těžbě písku z Vltavy na svém území. Písek se těžil ze dna řeky ručně, později s pomocí bagrů. Z pískařských lodí - pontonů se překládal na městských náplavkách do vozů a rozvážel po městě. Nákladní čluny s pískem připlouvaly do Prahy i z Davle. Kromě stavebních prací se písek používal v domácnostech (mytí nádobí, sypání podlah apod.)
Dřevaři: V podskalských ohradách s prkny a palivovým dřívím byli vedoucími pobřežní. Drvoštěpové rozřezávali klády a štípali dříví, svážeči sváželi na trakařích z vorů naložené dřevo, rovnači skládali polena na haldy a odběratelům do odměřených sáhovek a prkenáři vynášeli prkna z vorů na řece. Při nedostatku pracovních sil se do práce v ohradách zapojovali (za odměnu a pod dozorem) i trestanci z nedaleké Svatováclavské trestnice. Poslední ohrada, kde se ručně řezalo dříví, zanikla v Podskalí roku 1908.
Rybáři: V Podskalí lovili rybáři do proutěných vrší, do sítí nebo v noci “na provázky” (tj. na dlouhou šňůru s 20, 50 i více udicemi). Jako vnadidlo sloužily nejčastěji žížaly, v podskalí zvané “šťopky”. Podle privilegií se ryby směly prodávat jen na Starém Městě na Staroměstském náměstí a v Rybné ulici. Rybí trh měl svůj řád.
V podskalských hospodách se smažívaly pražské grundle. Pravé grundle měly být z mřenek, jako grundle se však prodaly všechny drobné rybky chycené ve Vltavě.
Ledaři: Led se používal v hostincích k chlazení piva, v řeznictvích i v domácnostech. Ledování bylo většinou zimním zaměstnáním plavců, kteří si takto přivydělávali mimo plavební sezónu. Partu ledařů sjednával faktor (byl jím vždy pískař, zaměstnaný u pražské obce). Sekáči sekali led na řece na tzv. lavice a plavci dopravovali lavice k místu, kde se nakládalo na vozy. Další sekáč rozsekával lavice na menší kusy - okenice. Faktor okenice děrkoval pro tahače, kteří je vytahovali mezi vozy. Tam je sekáč dělil na menší kusy k nakládání. Stavěč pak stavěl kusy ledu ke kolům a připravoval je pro nakládače.
Voroplavba na Vltavě: Prvním jednoznačným dokladem o voroplavbě v Čechách je privilegium Jana Lucemburského z roku 1316, zachycující voroplavbu již v plném rozkvětu. Roku 1340 byl zřízen sbor pražských mlynářů jako hydrologických odborníků dohlížejících na splavnost toků a za Karla IV. byly stanoveny rozměry vorových propustí a jezů.
V předbělohorském období se plavilo dřevo na Vltavě (pravděpodobně od Vyššího Brodu), z dolní Lužnice, z Otavy (od Písku), Sázavy, Berounky a Labe. Vltavskou voroplavbu usnadnily regulační práce probíhající od 16. století, které souvisely s dopravou soli loděmi a na vorech.
Další rozvoj voroplavby nastal od 18. století. Roku 1730 byla zahájena plavba na horní Vltavě, 1783 na Malši a přítocích do Českých Budějovic, 1799 na Blanici a horní Otavě. Roku 1844 se začalo plavit z Nežárky a horní Lužnice.
Objem plavby stoupal zejména po roce 1844, maxima bylo dosaženo v letech 1890-1910. Po I. světové válce již voroplavba takového rozmachu nedosáhla.
Postupný zánik voroplavby způsobilo zlevnění a rozšíření železniční a zejména silniční dopravy, omezení využití plaveného dřeva v lodním stavitelství a ve stavebnictví. Definitivní konec znamenala stavba přehrad: v Čechách zanikla voroplavba roku 1960 s dokončením vodního díla Orlík.
Stavba voru na vazišti: Technika stavby vorů se pravděpodobně vytvářela již v 16. století a od konce 18. století do zániku plavby se podstatněji neměnila. Na Vltavě a jejích přítocích existovaly určité rozdíly ve stavbě vorů, dané přírodními podmínkami.
Klády pro vor se připravovaly na vazišti a poté se skoulely do vody, kde probíhala vlastní stavba vorových tabulí pomocí šírnice (provizorního mola z několika klád). Přední pata voru (přední konec) se spojovala vořinami (smrkovými tyčkami) a zpevňovala se jochy (slabšími příčnými kládami), upevněnými pomocí houžví (zkroucených napařených smrčků) a sluk (dřevěných kolíků). Zadní pata voru byla svázána houžvemi a stažena podvalem (příčnou kládou).
Jednotlivé tabule se spojovaly houžvemi do pramenů. První vor v prameni se nazýval předák, druhý slabák, třetí přední šrekovej (byla na něm brzda - šrek). Následovaly vory ve střídě. Předposlední vor byl zadní šrekovej a poslední zadák. Maximální délka pramene směla být 140 m, šířka bývala 5-6 m.
Hotový pramen se pro plavbu “vystrojil”. Opatřil se vejponou, silným špalkem, který zabraňoval vjetí slabáku pod předák v propusti. Dále se pramen udržoval v rovnosti pomocí rozvorů, spojujících jednotlivé tabule, a přinucení (obdoba vejpony).
Pramen se řídil vesly. Na předáku byla dvě vesla vpředu (rudlata) a jedno v jeho zadních patech (veslo ve slabejch). Na zadáku bylo jedno veslo (opačina).
27. 1. 2019, Praha - Nové Město, Rašínovo nábřeží